Zásadním předpokladem pro přežití a rozvoj společností je inovace. Ta není možná bez kreativity.
Je logické, že mezi kritérii pro přijetí člověka na vyšší pozici se kreativita objevuje. Ukazuje se totiž, že rutinní znalosti a dovednosti včetně vysoké pracovní morálky nestačí k úspěchu, ba ani k přežití.
Společnosti chtějí lidi, kteří mají nejen dobré nápady, ale své nápady - invenci dokáží dovést k praktickým inovacím. A to platí v nejrůznějších oborech činnosti: technologické, konstruktérské, v oblasti řízení obchodu, organizace provozu, marketingu i v tom, jak nalézat ty nejlepší lidi. Je zřejmé, že nejde jen o určitý typ talentu, ale vždy jde o schopnost dovést dobrou, přijatou ideu do praxe. Jedná se tedy o osobnostní předpoklad, který odlišuje manažera lídra od profesionála s dobrými nápady, které nikdy neuskuteční.
Talent je poměrně nejasný pojem. Jde o nadání, schopnost, předpoklad něco vyřešit, nového vytvořit. Jak ale talent zjistit?
Lze využít kombinace testů, které objasní míru schopnosti uchazeče řešit problémy, na které není po ruce návod, a testu měřícím přímo tvůrčí talent v praktické oblasti. Jde tedy o měření určité kombinace vrozeného předpokladu a během života nastřádaných zkušeností, jak se podívat na věci „svěžíma očima“. Ti, kteří v těchto testech skórují vysoko, bývají úspěšnými vedoucími pracovníky ve společnostech, které se restrukturalizují, přecházejí na jiný způsob organizace práce nebo nově vznikají.
Ve společnostech, které mají pevně zakotvený popis procesů, mají normováno vše, co je možné, nedosahují zvlášť dobrých výsledků. Tam, kde je zaveden systém ISO norem nebo jakýkoliv jiný způsob popsání procesů a požadavek na jejich přesné dodržení, je kreativita nepříliš vítaným prvkem. Nemá tu místo do doby, než podnik přistoupí ke změnovému řízení. Zde platí „popsali jsme, jak to děláme, děláme to, co jsme popsali“. Stále stejně. Rutina tvořivé lidi nebaví. Pokud nemohou vnést vlastní příspěvek, něco změnit, brzy odcházejí.
Ovšem kreativita v malých věcech má i tady své místo. Metoda Kaizen podporuje každé drobné zlepšení, které vede k vyšší efektivitě nebo zvýšení kvality. Zlepšovací návrhy typu Kaizen musí ovšem projít podnikovou diskusí. V Japonsku dokázali pomocí Kaizen zvýšit efektivitu a kvalitu o více než 10 %. Ukázalo se však, že tato metoda nestačí na inovace, a proto Japonci výrazně podporují tvořivé lidi i v podnicích, kde to ještě nedávno neviděli rádi.
Kreativita v pracovním i soukromém životě také znamená, že se snažíme věci dělat chytřeji, rychleji, tak, aby byl výsledek kvalitnější a vypadal lépe. Nebo usilujeme o zcela nové řešení, chceme vytvořit něco, co dosud není.
Talent nebo dovednost?
Zdálo by se, že kreativní buď člověk je nebo není. Není to tak. Někdo má svou dětskou kreativitu vystydlou a nerozvinutou, ale má ji v hlubinách svého mozku. Z praxe testování několika tisíc lidí vím, že ti, kteří neuspěli v testech blízkých měření kreativity, ale záleželo jim na jejím rozvoji, se během 1-2 let výrazně změnili, rozvinuli, začali tvořit. Stali se z nich šťastnější lidé s dobrým pocitem sebe sama. Ovšem jen ti, kteří chtěli na sobě pracovat a měli dostatek vůle, aby to udělali.
Kreativitu je skutečně možné rozvíjet. Ne až do rozměrů inovátorů, ale přibližně o 50 % lepších než na počátku. Jde vždycky o to, najít onen talent, který každý z nás má v míře větší než jiné, a ten rozvíjet tréninkem a cvičením, občas hrou.
Kreativita, která vede k výtvorům bezpochyby vychází z talentu. Jde o nadání – vlohy k tvorbě něčeho nového. Záleží na síle nadání a v nemenší míře na vnitřní potřebě něco vytvořit. Vrozené předpoklady jsou nutné, výchova a rozvoj – trénink jsou rozhodující, zda se předpoklady skutečně projeví nebo ne. Tvůrčí přístup je do značné míry vlastní všem lidem, je vhodné jej podporovat, oceňovat, odměňovat. Bez něj by nebylo obecného pokroku.
Umělecká kreativita má zvláštní povahu. Umělec vidí, slyší, vnímá věci a život svým způsobem intenzivněji a má potřebu a dovednost vyjádřit své vidění, své hodnocení, hlavně své cítění. Emoce zde hrají velmi silnou roli. Různorodost uměleckých disciplín a typů je obrovská. I když zpravidla neposouvá lidstvo ke lepší organizaci nebo lepší výkonnosti, obohacuje životy nenahraditelným způsobem. Tento typ kreativity vyžaduje výrazný specifický talent, bez něj není umění. Ne všechno umění obohacuje život.
Kreativita ve vědeckém světě má výrazně jiný charakter. Tam jde o vytříbenost myšlení, schopnost analýzou a syntézou najít nové poznatky, uvidět v náhodných jevech nové rozměry dosud známého, mít dostatečný tah na bránu. Vědecká kreativita není převážně intuitivní činnost i když v ní emotivní stránka hraje roli. Vědci jsou „hnaní“ vnitřní potřebou poznat. Např. při luštění lidského genomu šlo o mimořádně náročnou, dobře koordinovanou práci mnoha. Velmi se lišila od objevení penicilinu – náhodné plísně v laboratorní misce.
Co je vlastním důvodem kreativity? Pravděpodobně lidská přirozenost. Člověk má vnitřní potřebu dělat své okolí krásnější, protože mu to působí radost. Má ovšem také potřeby životně důležité – potřebu poznávat, potřebu společenského přijetí, sebeprosazení, uznání. Je kreativní proto, aby potřeby uspokojil? Někdy možná ano. Tvoří, protože chce dosáhnout obdivu, společenského uznání nebo profitu.
Máme za to, že nejvlastnější příčinou kreativity je vnitřní potřeba tvořit. Rukama, hlavou, citem. První šperky a umělecká díla byly tvořeny bez přímé potřeby obživy nebo odměny. Vznikly z lidské touhy.
Umožňuje nám současná doba být tvořiví i v malém, pro vlastní potěšení? Ano, pokud se nenecháme hnát do určité míry módním stylem života, kdy napodobujeme jiné ve výkonnosti, v účasti ve společensky prestižních aktivitách a shonu všedního dne.
Životně nutně musíme najít prostor pro nalézání chytřejších, rychlejších, lepších řešení. Pak nám zbude čas i na rozvoj sebe sama, což je také kreativní činnost.